Reklama
 
Blog | Jan Majer

Mňága a recenze bankovních služeb

O čem dnes zpívá Mňága a Žďorp? Do textů téhle kapely se čím dál víc vkrádá téma finanční svobody. Vlastně nesvobody...

Minulou neděli jsem si poslechl nové album skupiny Mňága a Žďorp. Zkoušel jsem vnímat texty, když už kapela hudební nápady dvacet let recykluje.

Na konci osmdesátých let zpívala Mňága o nesvobodě v komunistické kleci. V devadesátých letech o lásce a o ubíjejícím životě na malém městě. A pak jako by už nebylo o čem. Stejný pocit jsem měl i z nového alba.

V pondělí jsem si zašel na Smíchově do banky vyzvednout novou platební kartu. Po dvaceti minutách čekání to zarezonovalo. Nic objevného, ale člověka potěší, když jiný nějak pěkně zformuluje jeho pocity.

Celou dobu mi totiž v hlavě zněla melodie úvodní skladby, jejíž hlavní motiv jsem z textu původně nevypreparoval: Máme tady novou klec.

Reklama

Její mříže se utahují s každou nově otevřenou bankovní pobočkou, s každým uzavřeným životním pojištěním, s každým úvěrem. S každým rodinným nákupem v hypermarketu. S každým závazkem vůči telefonnímu operátorovi.

Banky se o nás přetahují, operátoři a supermarkety taky, ale kapacity na nás nemají. Tak denně trčíme ve frontách, jindy zuříme v úmyslně neprůchodném bludišti automatizovaných zákaznických linek.

Zpěvák kapely Petr Fiala zpívá o tom, jak sedí v bance a čeká a čeká na vyřízení hypotéky. Kouká na křečovitě rozesmátou reklamní rodinku "z papundeklu", která je opřená o zeď a má představovat rodinné štěstí.

Manažer pobočky se někde zpozdil, a tak čeká dál. Představuje si, že se bankéři asi cestou do práce rozvázala tkanička. Nebo ho srazil motýl. Čeká a čeká. Nakonec se sebere a jde domů.

Právě tenhle osvobozující moment je ale ta největší "depka". On se totiž vrátí, nemůže jinak. Při tom nekonečném čekání na platební kartu u jediné otevřené přepážky mi ale tahle nenápadná písnička udělala stejně dobře jako tenkrát za Jakeše pecka Ne, teď ne (…až jindy. Tak kdy? Na svatýho dyndy!).